Únor (skoro) bílý, pole (trochu) sílí. Trocha krimi, špetka sebezpytu a záchrana klimatu. Aneb únorové knižní obložení

Nový rok už zdárně putuje svou dvanáctiměsíční poutí a (ne)zdárný čtenář také nezahálí. Pokukuje, načuhuje, objednává, poté vyzvedává a čte. Když se k tomu dostane. Je známo, že únor je měsícem krátkým a času není nazbyt. Knižní kouskové druhého měsíce roku.

S tím bílým únorem to nebylo tak žhavé, ale i tak jsem si nepříjemného počasí, kdy mi na kole ruce nohy mrzly, užil více než dost. To pravé na zahřátí pak nebyl jen pekelně vařící čaj, ale i nějaká ta kniha na stolku nočním. Pochopitelně, to už tak u čtenářů náruživých bývá. A je jedno jaký měsíc je. (A nemusí se u toho pít jen čaj). Tak vzhůru po hlavě do únorového knižního obložení.

I v měsíci ještě ledovějším (proto se také jmenuje leden) jsem tu básnil o znovuobjevené chuti na řádnou a starosvětsky poctivě vyvedenou detektivku. Třeba na takovou jaké psala Agatha Christie (1890 – 1976). Minule to bylo jedno její dílo stěžejní (dle znalců), „Alibi“ (hezky česky „Vražda Rogera Ackroyda„). Přečetl jsem ho jedním „hltem“ a už jsem hledal co dál od královny detektivky čísti. A protože královna byla plodná (tedy co se psaní týče), vybírat bylo z čeho.

Detektivka „Nultá hodina“ (německé vydání „Kurz vor Mitternacht„) čtenáře zavede (jak jinak) na venkovské sídlo anglické smetánky, kde se sejde vcelku pozoruhodná skupinka. Manžel, jeho manželka, jeho bývalka (?), dva chlápci, kteří s oběma dámami mají nedořešené milostné pletky a jeden starší advokát s náběhem na infarkt. Všichni jsou tu na pozvání staré a sakra bohaté vdovy. Ačkoliv to spíše vypadá na skupinovou terapii u psychologa, a každý soudný člověk by takové pozvání odmítl, skupinka se skutečně v sídle sejde. A vražda vdovy na sebe nenechá dlouho čekat……ještě že se v blízkém přímořském letovisku zcela náhodou nachází i inspektor Battle. Vrah musí mít už teď ve spodním prádle a nohy na ramenou.

Román poprvé vyšel v roce 1944 v USA. U nás jej vydával také kdekdo. Naposledy třeba nakladatelství Kalibr v roce 2022. Já jako kosmopolita (a z čistě pragmatických důvodů) jsem „povolal“ do regálu knižního svého německé vydání (tedy to s názvem „Kurz vor Mitternacht„) z roku 2009, vydaném nakladatelstvím S. Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem.

Královen však není nikdy dost. Neokoukají se, ani neomrzí a dál vládnou, byť jsou už dávno v království nebeském (nebo někde). Takže i druhá kniha měsíce února, „A Haunting a Venice„, pochází z pera Agathy Christie.

Její „původ“ i její český název (protože toho bohdá nebude, aby nakladatel český všechny knihy královniny nevydal), krátce identifikace románu, mi zabrala trochu času. Vysvětlím.

Zahlédl jsem kdesi na internetu trailer k filmu „Přízraky v Benátkách“ s Kennethem Branaghem v hlavní roli. Jako vyznavače napětí a záhad (a hororové atmosféry) mě pochopitelně zaujal. I řekl jsem si (protože jsem lakota lakotná), až bude film volně ke zhlédnutí v televizi, nesmím ho propásnout. Jako další info k filmu jsem si zjistil, že se jedná o movie podle románu Agathy Christie (a Branagh pochopitelně hraje Poirota, když už je film vlastně jeho dítko). Co to!? Jak to, že o předloze nic nevím? Jistě, sám jsem se označil za pouhého částečného znalce Agathina díla, ale jak mi mohl tento román uniknout? I pustil jsem se do pátrání (gůglování) po originálu, jenž stál na počátku všeho.

Nechci příliš zdržovat, tak to vezmu zkratkou. Na počátku byl originál „Hallowe’en Party„, román vydaný v roce 1969. V českých luzích a literárních hájích se vydával pod názvem „Viděla jsem vraždu“ (třeba zde). A od roku 2023 (zřejmě u příležitosti uvedení Branaghova filmu) se název knihy překládá jako „Přízraky v Benátkách“ (zde), ačkoliv se stále jedná o stejnou detektivku (stejný děj, osoby i lokace). Takže slavné italské město v nadpisu knihy tak trochu (spíše bych řekl trochu více) mate. Ale co by jeden neudělal pro píárko, že?

Tak tedy opět anglický venkov, venkovské sídlo a halloweenská párty pro děcka. Té se zúčastnila i jedna navýsost otravná holčička, která si ráda vymýšlí. Takže když prohlásí, že viděla vraždu, nikoho to nevzrušuje. Nikoho, kromě vraha. A holčička je později nalezena mrtvá….

Německé vydání románu (s anglickým názvem) „A Haunting a Venice“ vydalo hamburské nakladatelství Hofmann & Campe v roce 2023.

Ovšem nejen detektivkami čtenář živ jest. A je dokonce záhodno mít větší literární rozhled. I takový, který vám přinese vhled na svět kolem vás, jenž se vám možná malinko ztrácí za obzorem právě proto, že stále dřepíte ve světě obětí a jejich vrahů. A vězte, mnohdy i ten reálný svět kolem nás je napínavou detektivkou.

Jinými slovy, společnost je živoucí organismus, v němž se střetávají všeliké názory. Pochopitelně i zhovadilé. Pokud patříte mezi běžnou populaci (tedy nevládnete echt filozofickým nadáním k rozklíčování důvodu nesmrtelnosti chrousta) potřebujete někoho, kdo vám takříkajíc otevře oči a navede vás k tomu, aby jste nedali na propagační kecy ideologů a bláznů, kteří jim bezmezně věří (to jsou ony zhovadilosti). Stručně: aby jste používali svůj rozum (byť nechat se vést jako ovce je mnohem pohodlnější, že občané?).

Vince Ebert (web zde) je takovým německým guru zdravého rozumu. Vystudovaný fyzik s diplomem, který však překvapivě nebádá v příšeří výzkumných ústavů, ale jde se svou koží takříkajíc na trh. Více jak pětadvacet let vystupuje jako stand-up komik (a opravdu se tím uživí) a enterteimer. A v jeho vystoupeních nejde jen o popularizaci vědy a jejích poznatků (něco jako svého času dělal astronom pan Grigar v televizi), ale právě o onen „selský“ rozum.

Současné Německo (kde žiji – poznámka na okraj) i celý západní svět momentálně nabízejí mnoho témat k uvažování nad tím, kam se to proboha živého řítíme. Politiku i společnost, zdá se, opustil zdravý rozum a pocity s emocemi převzaly vládu nad naším konáním.

Alespoň tak to vidí Vince Ebert ve své nejnovější knize „Wot se fack Deutschland?„, ve které právě toto téma rozebírá. I proto se kniha stala okamžitě bestselerem (tedy v Německu; u nás snad ještě naprostá ztráta soudnosti nenastala – doufám).

Knihu vydalo nakladatelství dtv v roce 2025. Tedy vlastně novinka, kterou jsem však z důvodu záchrany klimatu zakoupil v antikvariátu (no ano, přeháním – viz má lakotná povaha).

Když už jsem v únoru začal knižním detektivním „dvojbojem“, zůstal jsem mu věrný i u poslední knihy měsíce února. I ta je totiž od Vinceho Eberta. „Lichtblick statt Blackout“ (částečně česky asi „Záblesk naděje místo blackoutu„) čtenáři ukazuje, že řídit se rozumem (opět), alespoň v určitých (navýsost však pro člověka důležitých) situacích je naprosto zásadní pro přežití lidstva.

V oblasti energií zcela určitě. Právě o nich kniha je. A ano, tzv. „GreenDeal“ v ní v mnoha ohledech nestojí právě ve světle zdravého rozumu. Ostatně, spousta věcí okolo energií se řídí fyzikálními zákony. A kdo by je měl znát lépe než vystudovaný fyzik, notabene s diplomem? A ještě vám to s humorem vysvětlí.

Kniha vyšla v roce 2022, tedy v době před útokem Ruska na Ukrajinu a válce na Blízkém Východě. Tyto války samy o sobě zhoršily už tak vachrlatou situaci kolem energií v Evropě. Přesto máte i nadále pocit, že spousta lidí (určitě v Německu) ještě nepochopila, že vzít rozum do hrsti je v této situaci důležitější, než pocity, že zachráníte svět třeba rušením atomových elektráren.

Knihu vydalo také nakladatelství dtv. A je možná ironií osudu, že právě toto nakladatelství zcela proti pravidlům gramatiky na svých stránkách vesele „genderuje“. Tedy mrví spisovnou němčinu ve jménu rovnoprávnosti pohlaví. Teda jedna z věcí, ze kterých si dělá Vince Ebert ve svých vystoupeních srandu.

A to je v únoru vše. Zdá se vám to málo? Však počkejte, už brzy vyjde další knižní obložení. Nestraším, tak to prostě je.