Nejasná zpráva o transplantaci srdce: nepovedla se, pacient však přežil. Pohádka z Černého lesa „Das kalte Herz“

Jde zřejmě nejznámější pohádkový příběh z německého Schwarzwaldu. Historie jednoho napraveného hříšníka, který v sobě popřel vše dobré, jen aby se stal příšerně bohatým a váženým. Ale nakonec přišlo prozření a náprava pomalu už skoro nenapravitelného.

Každý region má své příběhy, pohádky a pověsti, které ho formují a dotvářejí jeho kulturní svéráz, která jej odlišuje od jiných regionů. Když se však do příběhů zaposloucháte, zjistíte, že jde vlastně o stále opakovaný mustr, jen napasovaný na aktuální reálie.

Příběh o touze po bohatsví a uznání, rychle a bezpracně nabytém majetku. Kdo z nás (naší generace bůmerů) jej nezná z dob, kdy nám babičky ještě četly před spaním (případně i maminky v mezičase mezi směnami ve fabrice) z bohatě ilustrovaných pohádkových knih. Ale i generace pozdější, kterým babičky už tolik (možná i vůbec) nečetly, ale spíše nechávaly zapnutou televizi, či jen blahosklonně přihlížely brouzdání vnoučat po internetu. Ani tyto generace pohádkový mustr o snadném zbohatnutí neminul. Stačilo se občas (alespoň na Vánoce) mrknout na vysílání veřejnoprávní televize na zfilmované pohádky z oněch babičkovských knih. A generacím nejmodernějším zkazky o zázračném a rychlém zbohatnutí (pochopitelně bez práce) vyprávějí influenceři ve svých videjkách třeba na Tik-toku.

Česky bychom název příběhu přeložili zřejmě jako „Ledové srdce„. Což vlastně vystihuje podstatu pohádkového sdělení: ten, kdo jedná bez skrupulí, špetky morálky a lidskosti, nemůže mít onen sval z masa a krve. A skutečně, hrdina příběhu si nechá srdce pro peněz pár s ledovým klidem transplantovat a získává srdce z kamene. Metaforicky tedy srdce ledové, protože i srdce z kamene je všechno jiné, jen ne živý kus masa.

Hrdinou příběhu je Petr Munk, uhlíř ze Schwarzwaldu (hezky česky z „Černého lesa„). Pochopitelně není se svým údělem spokojen. Provozování milíře (mileniálové a mladší generace možná teď sáhnou po internetové nápovědě) a výroba dřevěného uhlí je práce namáhavá a špinavá. A špatně placená, bez špetky vážnosti. To se Petrovi pranic nelíbilo. Pokukoval po dobře oblečených, vyvoněných junácích z lepších rodin (a z lepších povolání), záviděl jim jejich pohodový život a úspěch u děvčat.

I přemýšlel tedy Munk, jak se svému osudu věčně umouněného uhlíře (s věčně děravou kapsou) ujít. A protože byl narozen ve výjimečně příhodnou dobu, v neděli mezi jedenáctou a druhou hodinou, prozradila mu nějaká dobrá duše, že takto narozená „nedělňátka“ mají nárok na „sociální dávky“ (tři přání) od dobrého lesního ducha, strážce pokladů, zvaného Glasmännlein (hezky česky Sklenaříček). K tomu, aby „dávky“ obdržel musel Petr přednést kouzelné zaříkadlo (ano, i to je klasický pohádkový mustr).

Vypravil se tedy uhlíř do hlubokého hvozdu „Černého lesa“ a trpělivě nakukoval pod kdejaký kořen, zda se duch někde neobjeví. Mezitím potkal jiného lesního ducha, zvaného Holländermichel. Ten však dobro nevykonával a za temných, větrných nocí jako zlý čaroděj bloudil lesy a hledal, na kom by si vylil žluč.

Pro tentokrát však nechal Petra běžet a ten, uprostřed temného lesa, vyslovil zaříkadlo („Strážče pokladů v lese temném, pár století na křížku už máš. Tobě patří tato zem, kde statné jedle stojí. Ukaž se nedělňátku nevinnému“) a čekal co se bude dít.

I dělo se. Strážce pokladů, Glasmännlein, se nechal vidět a splnil milému Munkovi jeho přání: věhlasnou hospodu s tanečním sálem a zavedenou sklárnu. Třetí přání, z důvodů nejasných (snad proto, že Petr tak silně naléhal) mu však, prozatím, splnit odmítal.

Však asi věděl proč (inu, duch). Milému uhlíři se totiž dílo nedařilo. Podnikání šlo od deseti k pěti, ke všemu ještě propadl hazardu. Ale i to bylo vcelku čekané, že to takhle dopadne. Opět klasický pohádkový mustr. Ten však skrývá hlubší poučení: a sice, že jedině vlastnoručně vybudovaná existence, bez dotací a státní podpory má naději na trvalý úspěch. Vše co vám spadne do klína bez práce, stojí na velmi vachrlatých nohách. A stejně jako lež, i takové podnikání (klasický, tentokrát ne pohádkový, nýbrž bolševický mustr) má krátké nohy.

Munk tušil, že se řítí do insolvence (o sklárnu už přišel) a tak se rozhodl, že se ještě jednou obrátí na nadpřirozené síly. Ale už ne na Glasmännleina (zásadového a na morálce bazírujícího), ale na zlého ducha temných sil, na Holländermichela. Ten totiž nemoralizuje, ale koná. Tedy vyplácí peníze. Skoro jako banka či třeba Kamali. A stejně jako u těchto „bohulibých“ institucí, ani u Holländermichela není nic jen tak. Zadara.

Bratru, stotisíc tolarů za jedno lidské srdce. No neberte to! Akční nabídka, která se neodmítá. A Munk také neodmítl, protože dal na duchovo tvrzení, že „živé“ srdce jenom obtěžuje a k životu mu bohatě postačí srdce z kamene. Svůj účel splní a nebude obtěžovat například takovou láskou k bližnímu. V tomto místě musíme však dát za pravdu pochybovačům, kteří zcela oprávněně poukazují na medicínský nesmysl takové transplantace. Ale pohádka má také svá pravidla.

Nutno dodat, že Munk nebyl sám, kdo si nechal transplantovat kamenné srdce. Holländermichel mu ukázal celou svou sbírku „pumpujících svalů“. Měl jich požehnaně a jejich bývalí majitelé byli vesměs vážení a bohatí podnikatelé z celého Černého lesa. To uhlíře přesvědčilo a transplantaci srdce podstoupil.

Petr byl tedy opět bohatý a z rozmaru boháčů se vydal na cestu kolem světa (ostatně to bohatí dělají i dnes). Jenže, srdce z kamene mu jaksi neumožňovalo prožívat byť jen malou radost z objevování cizích krajů. Vrátil se tedy domů a rovnou zašel k Holländermichelovi, aby kamenné srdce reklamoval. Reklamace sice neprošla, ale uhlíř dostal další peníze a nádavkem radu, aby se oženil. To prý pomůže.

Munk se tedy začal poohlížet po nevěstě. Nakonec si vybral Lisbeth, dívku z poměrů chudých až mizerných (dcera dřevorubcova asi velkého věna neměla). Však jí Petr hned nakázal, aby z jeho obrovského jmění nerozhazovala tolárky almužnami pro potřebné. Tuto činnost totiž dívčina milá ráda praktikovala už v bídě rodného domu. Ostatně, podobně necitelně se uhlíř choval ke své matce. Ta sice byla zaopatřena, ovšem o nějaké mateřské lásce si mohla nechat jenom zdát. Její nezdárný synek měl srdce z kamene a city (či snad dokonce láska) byly pro něj neznámým pojmem. To brzy poznala bohužel i Lisbeth.

Nedbala totiž manželových slov a tajně futrovala almužny potřebným. Bývalý uhlíř si díky otevřenému kreditu u Holländermichela zřídil půjčování peněz na lichvu, a protože se mu náramně v tomto podnikání dařilo (a bodejď by ne; lichvář je tím více úspěšný, čím necitelnější je), byl bohatý až hrůza. Takže nějaký ten tolárek sem nebo tam, čert to vem! Munk však byl jiného názoru a když přistihl ženušku svou přemilou jak hostí (vodou!!) v jejich domě staříka chudého, v návalu vzteku Lisbetku zabil.

To bylo už přes „čáru“ a dokonce i Munk byl ze svého činu mírně (!) konsternován. Ovšem vinu okamžitě svalil na onoho staříka, který se „odlarvil“ jako Glasmännlein. A ten mu dal osm dnů na přemýšlení o tom, co udělal. Proč osm? Inu, pohádka…

Během stanovené lhůty hryzaly Petra nejen výčitky svědomí, ale slyšel i hlasy, které mu připomínaly jeho činy. Možná by se i zbláznil a skončil v nějakém ústavu typu Bohnic (ostatně, spousta boháčů se ze svého bohatství pominula na rozumu – nemáte ten pocit také?), ale uhlíř včas doskotačil do lesa a opět zvolal na strážce pokladů (zaklínadlo tentokrát vynecháme).

Ten se Munkovi zjevil a připomněl mu, že má ještě jedno přání. Petr chtěl zpět své srdce. K překvapení všech (nejenom uhlířově, ale i čtenářů milujících dobré konce) mu Glasmännlein nemohl vyhovět. Ale poradil milému Petrovi trik, jak Holländermichela obelstít.

Munk tedy šel pro změnu ke zlému duchovi a podle rady reklamoval kamenné srdce. Údajně není vůbec necitelné, neb má výčitky svědomí ze smrti své ženy. Holländermichel (jak už to tak u zlých čarodějů bývá) lest neprohlédl a nabídl Petrovi, aby si vyzkoušel své původní srdce z masa a krve. V tom okamžiku uhlíř vytáhl skleněný kříž od strážce pokladů a podržel ho před čarodějovým obličejem (vlastně spíše odporným ksichtem). To stačilo a pravda a láska zvítězila nad temnými silami (lží a nenávistí – děkuji VH).

Uhlíř se vrátil domů ke své matce. Dokonce i ženuška Lisbetka ožila a brzy povila Munkovi syna (nepátrejte, nešťourejte, je to pohádka). Uhlíř zůstal uhlířem a brzy se vypracoval mezi vážené osoby i bez tolárků od Holländermichela. A jestli všichni neumřeli, žijí dodnes. Zvonec a pohádky je konec.

U nás máme Krakonoše, v „Černém lese“ mají Holländermichela a Glasmännleina. Pohádkové mustry se v různých mutacích objevují ve všech evropských literaturách. Vždy jde o jedno: ukázat jak se to nemá dělat. Případně dát návod, jak věci napravit. A právě v době formování dětského mozečku (protože pro děti pohádky jsou) mohou takové příběhy významně přispět k tomu, že dítko milé spoustu věcí pochopí v tom správném gardu a nevyroste z něj v budoucnosti třeba morální zmeteček. A bude vědět (nebo alespoň tušit), že výměna srdce za prachy není dobrý nápad. Ale možná jsem naivní.

Příběh sepsal Willhelm Hauff (1802 – 1827). Použil přitom orientální i čistě německé náměty. V každém případě šlo o „vyfabulovanou“ pohádku. Tedy čistě z Hauffovy fantazie, bez toho aniž by autor musel běhat od chalupy k chalupě a páčit ze zatvrzelých horalů jejich pověsti. Poprvé vyšla v roce 1827 v autorově pohádkovém almanachu pro rok 1828 (malá disproporce, ale zřejmě byl almanach sepsán už v roce předtím).

Willhelm Hauff byl nadšený spisovatel, básník, ale i učitel a redaktor. Za svůj krátký život toho stihl sepsat vcelku hodně. Ale když nic jiného, minimálně příběh o uhlíři Petru Munkovi mu přinesl nesmrtelnost. Však posuďte sami.

Pohádka byla celkem devětkrát zfilmována (naposledy v roce 2016), několikrát byla uvedena jako opera a osmkrát byla zpracována jako rozhlasová hra.

Příběh má také své vlastní muzeum v Baiersbronnu (Nordschwarzwald) a expozice k pohádce je i na zámku Neuenbürg (Nordschwarzwald). To už si povážlivě zahrává s našimi „oříšky“. Těmi pro Popelku, naší nejslavnější filmovou pohádkou. Ale té se málo co vyrovná. Ni uhlíř….

Transplantace se nepovedla, ale pacient přežil. A tak má v pohádkách být.