Múza je vždycky sexy, ale i ona má svá tajemství. Román Alexandra Pechmanna „Die zehnte Muse“

Návrat romanticko-filosofického mudrování, říznutém exkurzem do světa malířské bohémy, mystiky Keltů, kulis příjemně tajuplného Černého lesa, starých kočovníků, lesních duchů a romantiky 19. století. Aneb, seznamte se prosím, jsem desátá múza. K vašim službám.

Alexander Pechmann je Rakušák jako poleno, spisovatel, autor a nakladatel. Vystudoval americkou literaturu, sociologii a psychologii a kromě psaní překládá jako divý z angličtiny do němčiny. Jeho výsostným prostředím, kde se cítí jako ryba ve vodě, je především anglická a americká literatura druhé poloviny 19. století a počátku 20. století. To je tak na úvod, aby jste měli tucha s kým máte co dočinění.

Pechmann promoval v Heidelbergu a z tohoto města už není daleko do Černého lesa, tedy jak říkáme my poevropštělí Češi, do Schwarzwaldu. A tam se právě román „Die zehnte Muse“ (našinsky „Desátá múza„) odehrává. Mimochodem, jak pevně doufám, vysvětlovat pojem múza by bylo zřejmě nosením dříví do lesa (a podceněním slovutného čtenáře).

Pokud jste dobře četli předchozí odstavce, víte že spisovatelovy přednostní zájmy leží v americké a anglické literatuře druhé poloviny 19. století a počátku století minulého. A pokud jste alespoň malinko honění v tom, co se tehdy psalo, pak jistě víte, co to je romantismus. Ať už pozdní, či ranný, to je celkem fuk, ale byl umělecký (a filozofický) směr, jenž ovlivnil skoro celé jedno století.

Pochopitelně se to týká i literatury. A jestli oblibujete hororový žánr, pak vězte, že ten je součástí onoho romantismu a vyvinul se z románu gotického. Pochopitelně tu nejde o architekturu, ale o literaturu, která přímo s romantismem souvisí (a těsně mu předcházela). Tedy hrady, zámky, rytíři chrabří a panny ctnostné.

Objevujeme tedy onen romantismus jako literární žánr, který dal světu (čtenářovu) možnost třást se za temných nocí strachy pod dekou s květinovým vzorem a napjatě louskat nějaký ten horůrek. V období romantismu (a preromantismu) vznikala první a zásadní díla tohoto nervy drásajícího žánru (byť některé extrovní, kultovní kousky blednou v záři současného krvelačného hororu). Stačí zmínit „Draculu“ od „papá“ hororu Brama Stockera,“Carmillu“ od Sheridana Le Fanu, či díla Edgara Allana Poea a jiných „držáků“ starého poctivého hororu.

A tím se zároveň dostáváme na ono výsostné území Pechmannovo. Jeho „Die zehnte Muse“ je romatismem i horůrkem ovlivněna. Dokonce tak, že se i starodávně tváří. Byť knihu tu sepsal spisovatel jen o rok starší ode mne (a tedy ještě naživu) a v době současné.

Pechmann v knize vypráví příběh, který se odvíjí podobně jako díla oněch velikánů „romantického“ hororu. Dva gentlemani cestují spolu v dostavníku, (máme začátek 20. století, jakou jinou dopravu by jste asi chtěli mít?) tehdy ještě vcelku hlubokými a v mnohých částech i divokými lesy Schwarzwaldu. Oba míří do odlehlé vesnice, která, jak později vyjde najevo, je oběma známa již z dřívějších časů.

Jeden z gentlemanů je malíř a hodlá na onom odlehlém místě tklivě vzpomínat na svou dávnou múzu (tu desátou), podle které namaloval pár obrázků, jenž mu vynesly (nejen finanční) úspěch.

Ten druhý, novinář, na malíři vyzvídá, kde (páč vyjde najevo, že malířovo dílo zná) přišel k oné múze. Tedy, že je mu povědomá. Výtvarně nadaného gentlemana to sice otravuje (ach jo, zase jeden neodbytný fanoušek), ale nakonec povypráví svou pohnutou historii.

Malíř potkal múzu svou v lese, u rybníka. v oné odlehlé vesnici uprostřed hlubokých lesů. Mladou, krásnou, svěží jako jarní vánek. Výtvarník pochopitelně vzplál city jako louč plamenem.

Novinář není jen tak ledaskdo. Je to dokonce skutečná historická postava, anglický spisovatel Algernon Blackwood. Romanopisec, povídkář, autor. A ten, jen tak mimochodem, psával duchařské příběhy.

Algernon je hluboce přesvědčen, že dívku tu (můzu) také potkal. Také v oné vesnici, v lese onom, u rybníka tohoto. Ovšem v čase zhruba před dvaceti lety, kdy byl jako mladík v místní internátní škole. A povyprávěl malíři, jak za nocí temných prchal oknem, aby se s dívkou setkal. Stejně jako on, i novinář chtěl pro dívku jen to nejlepší (jistě, také vzplál jako fakule). Hlavně i jemu vrtalo hlavou, proč se dívka ta -náctiletá sama samotinká toulá po večerní hodině v lese tmavém.

Nejpozději teď musí být čtenáři jasné, že tady něco neštimuje. Oba (a to je už jasné) potkali tu samou dívku. Oba během dvaceti let a přitom dívka ta nezestárla ani o vrásku. Vpravdě záhada bermudského trojúhelníku.

A nebo dívka ona není ze světa tohoto. Co na to čtenář? Milovníkům duchařinek by se to jistě mohlo líbit. Jenže, co se čtenáři jeví jako tutovka, Pechamann v knize nechává otevřené. Možná je to o to více rajcovní.

Každý z hlavních hrdinů povyprávěl tedy svou historii. Obě byly vcelku dlouhé a určitě čtenáři prozradily více o životě hlavních hrdinů. Tak třeba pohnutý osud malířův. Jako dítko malé přišel o oba rodiče a stalo se to dokonce v kraji tom, kde se odlehlá vesnice nalézá. Jak si výtvarník matně vzpomíná, jeho rodina patřila ke kočovnému lidu, jenž s koňskými spřeženími cestoval od jednoho tábořiště ke druhému, živil se pomocnými pracemi, sběrem lesních plodů a vůbec bral každou příležitost, jenž mu přinesla obživu. Takoví lidé skutečně existují, přezdívá se jim (kromě jiných pojmenování) „bílí Romové“, jinak Jenišové.

Algernon sice o rodiče nepřišel, ale jinak to bylo zřejmě pěkné kvítko, protože právě zploditelé jeho ho šoupli z jeho rodné Anglie na internát v odlehlé části Schwarzwaldu. A novinář se jim tu zamiloval. Ale do koho vlastně? Do múzy, přeludu či do nadpřirozené bytosti? Čtenáři je ponecháno volné pole působnosti pro jeho fantazii.

Zajimavost na závěr. Románek obsahuje i nepřímou českou stopu. Ano, čtete dobře, i v kraji tak dalekém od našincových luhů a hájů najde čtenář ťápotu ze své domoviny.

Jak bylo výše uvedeno, Algernon Blackwood je skutečnou historickou postavou. A skutečně svého času pobýval v Königsfeldu (což je jméno oné odlehlé vesnice) na chlapecké internátní škole. A školu tu provozovala církevní organizace „Unitas Fratrum“, jinak, fanfáry! „Jednota bratrská„. Tuto organizaci snad není potřeba představovat. Stačí oprášit dějepisné vědomosti z druhého stupně základní školy. Pokud to úplně nestačí, třikrát po sobě vyslovit jméno Jan Ámos Komenský. A bude jasno.

Tím se čtenář dostává na konec románku (ano, je to útlá knížečka o pouhých 178 stranách). Teď už ví, že nic neví (co je to vlastně za múzu?), ale možná se dme pýchou nad českou „ťapkou“ v rozlehlých a temných hvozdech Černého lesa. A nebo také nedme, protože román Alexandra Pechmanna „Die zehnte Muse“ by v plánech českých nakladatelství hledal marně. Možná zatím.

Román vydalo nakladatelství Steidl v roce 2020.