„Tak nám zabili zimní čas“ (nebo že by Ferdinanda?) a definitivně jsme tak dali sbohem zimě. Ovšem že by panovalo nějak extrovní počasí? Ono bude lepší zůstat za těmi kamny. A když tam, tak s knihou. Tak prosím, držte si klobouky. Moje knihy měsíce března.
Jsem zvědavý, zda i v příštích měsících bude o čem psát, protože jarní počasí (alespoň v březnu) stále lákalo spíše za ona pověstná kamna. Tam, jak známo, sedávám s knihami. A ty určitě nerostou na stromech (a asi by teď stejně pomrzly), kde je utrhnete jako třešeň. Jestli tedy bude „kamnové“ počasí pokračovat i nadále, vyhlásím osobní bankrot. Ale čtenář chce číst, ne škudlit. A tak se i nadále budu chovat ekonomicky nezodpovědně. Slibuji.
V nadpisu článku parafrázuji vpravdě legendární větu z románu Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ (kdo snad nezná, vyhledá si). Inu proč. Prokázal jsem tím svou zručnost ve stavbě oslích můstků, neboť první kniha měsíce března s válkou (tou druhou) úzce souvisí.
Tlustá „bichle“ „Wie konnte das geschehen?“ (Jak se to mohlo stát?) s podtitulem Deutschland 1933 bis 1945 totiž, jak už název napovídá, popisuje „cestu“ Německa od parlamentní demokracie k diktatuře národního socialismu. A vyústěním této „Highway to Hell“ byla právě druhá světová válka, po níž už nic nebylo jako dřív.
Sama anotace knihy (zkušení čtenáři pochopili, že se rozhodně nejedná o milostný román) uvádí: kniha se snaží vysvětlit skoro nevysvětlitelné. Tedy lidově: jak je možné zblbnout masy tak, že dobrovolně volí vlastní zkázu? A ještě si v tom libují? Toť vpravdě otázka kvadratury kruhu. A zřejmě stále nevyřešená: příklady, kdy se volič nechá omotat kolem prstu a volí, co mu neprospívá, známe i ze současnosti (příklady si jstě každý doplní sám, podle svého naturelu a politického přesvědčení).
Knihu, ne k obveselení, nýbrž k poučení, sepsal německý historik a novinář Götz Aly, jenž má dloubání pod povrch národního socialismu přímo v krvi (což má poněkud ironický podtext: jeho otec byl funkcionářem Hitlerjugend) a dostal za své knihy celou řadu ocenění.
„Wie konnte das geschehen?“ vydalo nakladatelství S. Fischer v roce 2025.
I další kniha má co dočinění se zblbnutím mas, s výsledkem pro ně nejasným, za kterým však masy kráčí levá pravá pochodem husím, ať to stojí co to stojí. Stačí jim (masám) předestřít pár počítačových modelů o planetě, jenž se vaří ve vlastní šťávě (tedy otepluje se), doplnit to statistikami a naznačit, že rozvodněná řeka i sníh v zimě jsou následky změny klimatu (kterou samozřejmě zapříčinily masy). A pak nabídnout úlevné řešení, které vlastně vůbec nic nestojí. Jen „pár“ větrníků v lese a „pár“ luk osazených solárními panely (a nějakou tu CO2 daň).
Ano, mluvím tady o tzv. změně klimatu, Green Dealu a energetické revoluci, jenž má planetu a ony masy udělat nejen klima neutrálními, ale i neskutečně šťastnými. A na to pochopitelně masy slyší. Ostatně, kdo by nechtěl být šťastný, že?
Ovšem, že tento proces je velice komplexní a komplikovaná věc bez jednoduchého řešení, chce vidět málokdo. Jedni větrníky v krajině vítají, druzí si rvou vlasy. K těm co si rvou vlasy patří i Dr. Wolgang Epple, vystudovaný biolog a zanícený ochránce přírody.
Jeho knižně vydaná studie „Windkraftindustrie und Naturschutz“ („Větrné elektrárny a ochrana přírody“) má (jak už název napovídá) jeden cíl: osvětlit dopad bezuzdé výstavby větrných elektráren na přírodu. A protože mi to také není jedno (všude kolem mě se staví větrníky jako zběsilé) studii jsem si zakoupil, vědom si toho, že prokousat se odbornou „vědštinou“ (a ještě v němčině) bude náročný úkol.
Studii vydalo nakladatelství BoD v roce 2021.
Kromě toho, že jsem jsem literárním nadšencem (a agresívním bojovníkem proti větrným elektrárnám), jsem i zaníceným regionalistou. Můj domácký region, Schwarzwald, je takovou mou láskou na první pohled.
Kolem těchto známých německých hor mě zajímá úplně vše. Historie, příroda či kultura. A i Schwarzwald má, pochopitelně, svou bohatou literární nit, jenž se jím táhne od severu k jihu (a nebo naopak).
Proto mě nemohl minout (jako by také!) knižní literární průvodce regiony Breisgau a Hochschwarzwaldu (jižní Schwarzwald – jihozápad Německa). „Herzkammern“ je knihou o literatuře a spisovatelích, kteří nějakým způsobem utvářeli literární dějiny tohoto regionu.
Průvodce sepsali Thomas Schmidt a Felix Schiller, oba literární vědci, spolu s příspěvky jiných autorů, a vydalo jej nakladatelství Herder v roce 2025.
Skoro až masochisticky si také občas „zalibuji“ v knihách, jenž se zabývají dobou „temna“. A to nejen v naší historii. Oním temnem není myšlen román od Aloise Jiráska, ale doba, jejíž součástí jsem částečně byl. Doba vlády „mrzké lůzy“, rudá totalita.
Ovšem nejen my jsme pocítili na vlastní kůži budování „světlých zítřků“. I sousední Německo, jeho východní část, spadala několik destítek let pod knutu rudých kádrů. I tam vědí, že vláda proletariátu je boj o holý život svobody. A vůbec žádná procházka „rudým sadem“.
Německý spisovatel Erich Loest (1926 – 2013) mnohé zažil. Nejenže jako mladík narukoval v roce 1944 k wermachtu (který v té době už dostával všude na zadek), a zažil tak temno vlády nácků, ale později se stal součástí projektu „budování vlády proletariátu a světlých zítřků“ a prožil tak i temno rudé (krycí název DDR).
Byť byl Loest, stejně jako mnoho jiných, z nového režimu zpočátku nadšen, brzy rozpoznal, že tady něco smrdí. Však režim sám se s ním nemazlil. Pár let ho držel v „chládku“ a poté ho raději nechal vycestovat na imperialistický Západ, než aby si nechal spisovatele kverulovat doma.
Tyto neblahé zkušenosti s oběmi „temny“ se pochopitelně projevily i v Loestově tvorbě (a to by v tom byl čert, aby ne). Jeho prvotina „Jungen, die übrigblieben“ („Mladí muži, kteří zůstali„) popisuje jeho válečná léta ve wermachtu. Deziluze a marnost nad marnost, tak by se možná dala charakterizovat ta doba. A určitě boj o život.
Ericha Loesta zná i český náruživý čtenář (viz zde). Kupodivu spíše jako spisovatele detektivek, který také napsal pěknou řádku. Ovšem ty byly jaksi vedlejším „produktem“ jeho opravdové tvorby. Ale to neznáte (nebo znáte) bolševika, ten když po někom jde, tak s důkladností gestapáka (nemají to snad všechny totality společné?). I proto bylo možná lepší psát krimi. Nějak živ člověk musí být. A Loest byl spisovatelem na volné noze.
Knížečku tu malou vydalo nakladatelství S. Fischer už v roce 1985.
Jestliže předchozí „románeček“ (sorry, ta knížka je opravdu malá), vyprávějící příběh z temna nacismu, román (už kniha běžných rozměrů) „Zwiebelmuster“ („Cibulák„) je příběhem z doby rudého temna v NDR. A jak už výše uvedeno, i toto autor Erich Loest zažil (i s neblahými následky soudružské zloby).
Román vypráví o socialisticky příkladné rodině Haasových. Angažovaným rodičům sice malinko kádrový profil narušují děti (třeba dcera má přítele z Holandska), ale to se dá brát jako vrtochy vzdorovitého mládí. Ovšem když se Haasovi chtějí podívat do imperialistické ciziny (aby tak na žebříčku elit postoupili o stupínek výše) narazí na byrokraticky-kádrovací státní mašinérii. Stručně: ochutnávají vlastní medicínku, kterou jinak dopřávají politicky nespolehlivým.
Erich Loest román napsal už v lůně onoho imperialistického Západu (kam ho soudruzi vyhnali) a vydalo ho v roce 1985 nakladatelství Hoffmann & Campe.
Úplně poslední knihou měsíce (prý prvního jarního – brr) je román „Deutschstunde“ („Hodina němčiny„) od německého spisovatele Siegfrieda Lenze (1926 – 2014).
I tento román má co dočinění s diktaturou. V tomto případě opět s hnědou (tedy náckovskou), ale to není až tak důležité. Postoj „malého človíčka“ k tyranskému režimu a diktatuře je tématem univerzálním, prolínajícím se dějinami napříč.
V osobě obecního policajta Jense Ole Jespena vidíme postoj „malého kolečka v soukolí“: výt s režimem (jde o to přeci přežít), či se dokonce aktivně zúčastňovat na jeho upevňování. A nebo slepě vykonávat vůli režimu z pocitu povinnosti a závaznosti bezchybného splnění rozkazů nadřízených.
Jespen dostal befelem špiclovat malíře, upadnuvšího do nemilosti režimu. Oba se dobře znali (byli léta sousedy); umělec dokonce policajtovi kdysi zachránil život. A policajtův syn byl v malířově ateliéru pečený vařený. Avšak pocit povinnosti svědomitě vykonávat své povolání, neumožňovalo Jespenovi konat jinak. Jediným východiskem z této situace by bylo protivení se režimu, což však bylo v přímém rozporu s policajtovým smyslem pro povinnost.
A jsme u toho. Jak se zachovat vůči takovému režimu? Výt či nevýt? Poslechnout i při vědomí, že mohu druhému připravit peklo na zemi či ho dokonce poslat na smrt (heslo, hlásit se to musí, je to moje občanská povinnost)? Povýšit pocit povinnosti (jindy osobí zbabělosti) nad osobní statečnost? Tato dilema ještě mnozí znají z dob až ne tak dávno minulých u nás.
Siegfrieda Lenze s Erichem Loestem spojuje nejen stejný rok narození. Oba prožili závěr války v uniformě wermachtu a zažili katastrofální porážku svého národa. Na rozdíl od Loesta však Lenz „skončil“ na Západě a nemusel se tak potýkat s diktaturou rudých.
Ani Lenz není čekému čtenáři úplně neznámý a není tedy nutno k seznámení se s jeho zásadní tvorbou umět německy (viz zde). I román „Deutschstunde“ vyšel v češtině. Ovšem naposledy už v roce 1974 (a to jsem byl ještě malý kluk).
Román „Deutschestunde“ (tedy v originálním „znění“) vydalo nakladatelství dtv v roce 2013.
A tím jsem se konečně propracoval na konec březnového knižního obložení. Víc už toho není. Ovšem dubnové se už chystá a vězte, při zemi jsem se nedržel. Ekonomické sebevraždě navzdory.
