Má dobrovolná účast na zřejmě nejmenším knižním veletrhu zeměkoule! Hodinka regionálního ponoru do světa malých nakladatelství. Stálo to za to?
Máte rádi knižní veletrhy a festivaly? Navštěvujete je? No jistě! Ostatně jsou to čtenářova hájemství; revír, kde si můžete ulovit pár minut se svým oblíbeným autorem a jako trofej si odnést jeho zbrusu novou knihu s vlastnoručním podpisem. K tomu nějaká ta tlačenice před stánky (stánky? Fakt se tomu říká stánky?) věhlasných a bohatých nakladatelských domů, spousta prospektů a letáků (které po veletrhu končí ve stoupě), párek v rohlíku, salát na plastikovém talíři a smoothie z taktéž vyvedeného poháru. Prostě čtenářský zážitek všemi smysly.
Prosím? Sarkasmus a ironie? Neslyšíte snad trávu růst? I já se už jednoho věhlasného veletrhu zúčastnil, v Německu asi (vedle lipského) nejznámějšího a největšího (a teď si opravdu zaironizuji, toho nejprotěžovanějšího), ve Frankfurtu nad Mohanem. A to už je panečku opravdu monstrózní akce. Tam už jeden pár kilo prospektů a letáků nasbírá. Ovšem unešený jsem nebyl; fronty a tlačenice jak má být (a to prosím v době koronavirových opatření), jinak už jen haldy potištěného papíru a pochopitelně knih. Ty se tu vystavovaly pomalu jako holky na E55, tak aby čtenáře nalákaly k nevšednímu zážitku zakoupení si knihy přímo na veletrhu. K tomu účelu bylo možno platit kartou (to u věhlasných nakladatelství), případně z ručky do ručky (to u těch, co své nakladatelské jisté teprve hledají, případně vydávají čtenářské okraje). Můj dojem? Knižní veletrh je jedno gigantické knihkupetví, které vsadilo na byznys model, že si tu kupujete knihu svého oblíbeného autora s přidanou hodnotou něčeho výjimečného. A kvůli tomu jsem cestoval bratru dvě stě kilometrů. Přičemž v šest kilometrů vzdáleném městě máme knihkupetví hned dvě. Máte-li ještě chuť na mé podrobnější dojmy z Frankfurtu, pak si klikněte sem. Howg, domluvil jsem!
Z výše uvedených řádků lze tedy vyčíst určitou mou skepsi k knižním veletrhům, byť mám za sebou pouze ten jeden jediný. Mustr však bude zřejmě stejný jako ve Frankfurtu: jde především o byznys a marketing. Kniha je nakonec také zboží. Smutné? Ale no tak!
I když jsem tedy z „masového“ veletrhu příliš nadšený nebyl, něco komornějšího by mi možná spravilo chuť. Už delší čas jsem proto pokukoval po nějakém prťavoučkém „veletržíčku“ (festivalíčku), který by mi vrátil chuť do pachtění se na místo činu (všechno stojí čas a jako na potvoru se knižní cokoliv nekoná v těsné blízkosti bydliště), abych tam čekal na Godota (tedy našel ztracenou radost), pokoukal se po světě malých nakladatelství, poklábosil s někým od „fochu“, udělal si selfie; přitom se netlačil v haldě senzaci hledajících lidiček a odnesl si hřejivý pocit, že ne vše se dá masově prodat. A co takhle regional? To by mohlo být ono, když „maso monstr akce“ tak trochu upozaďuje čtenáře samého a dává důraz na kontraktaci.
Dobrá, tak tedy regio. A když regionálně, tak něco od nás z hor. Apropos, už jste byli v Hinterzarten?
V tomto malém horském městečku nedaleko od Freiburgu se totiž taková komorní akcička s názvem „Blätterrauschen“ (šustění listí) koná. Každé dva roky, v místním kulturním domě přímo v centru obce, nedaleko malého nádraží. Proč zmiňuji i nádraží? Ne, reklamu DB (německá obdoba ČD) rozhodně nedělám (pokud si zaironizuji podruhé, ony ji nepotřebují, dělají si ji samy), ale je nutné vědět, že takové horské obce žijí z turistů. A ty je potřeba za jejich lenost řádně zkasírovat. Takže najít zde parkovací místo bez tučného poplatku je prakticky zhola nemožné. Což neva, pokud jste přijeli jen a pouze za knihami. Ke čtenářům je obec shovívá a nechá je parkovat hodinu a půl zdarma i přímo v centru Hinterzarten (pokud tedy najdete volné místo). Takže jestli jeden plánuje po návštěve knižního „veletrhu“ ještě prohlídku tohoto malebného městečka uprostřed hor, a třeba se i někde najíst, pak doporučuji vlak. Tolik tedy k logistice čtenářově.
Přiznám se bez mučení, já jel autem. Parkovací místo jsem našel hned vedle kulturního domu, nastavil parkovací hodiny a vydal se do jámy lvové. A ukázalo se, že hodina a půl je ještě příliš optimistická časová „špóna“ pro návštěvu „Blätterrauschen“. Protože (a to mluvím z vlastní zkušenosti, věřte nevěřte) i hoďka vám stačí. Tak komorní „festivalíček“ to je.
Představte si trochu větší sál s pódiem v čele. Něco ve velikosti tělocvičny z vaší ZŠ. A kolem dokola, podél zdí, obyčejné stoly, jenž představovaly ony výstavní stánky jednotlivých nakladatelství. Na stolech leželo něco knih, pár propagačních letáků a hrnky s nedopitým kafem. U některých stánků byly i bilboardy. Ale to už muselo být. Většina vystavovatelů se spokojila právě se stolem, pokrytým bílým ubrusem.
Samozřejmě se tušil, která nakladatelství zde mohu očekávat. To bych popřel sám sebe a svou náklonnost k regionální literatuře z mého milého „Černého lesa“ (pro puntičkáře Schwarzwaldu), kdybych minimálně většinu z nich neznal osobně (tedy z jejich nakladatelských počinů). Nějakou neznámou veličinou pro mě určitě nebylo třeba nakladatelství Bunte Hunde (Barevní psi), se svým jediným vydávaným autorem Michaelem Paulem (inu, když tě nechtějí vydávat založ si vlastní nakladatelství). Stejně tak jedno z největších regionálních nakladatelství Gmeiner (a protože největší, tak rovnou stoly dva). Nebo Badischer LandwirtschaftsVerlag. Ta všechna už jsem znal a byl zvědavý na jejich představení. Co však dělá takový „veletržík“ zajímavým (ostatně jako většinu věcí v životě) je to co neznám. A proto jsem tady, abych to poznal.
Takže jsem seznal, že až tak zběhlý v regionálních nakladatelstvích z „Černého lesa“ (puntičkáři a germanisté prominou) nejsem. Náhle jsem pomalu se skoro otevřenou pusou a dychtivým chtíčem prolistovával knihy z produkce nakladatelství jako 8grad, Emons či Stadler, o kterých jsem opravdu zatím neměl ani tucha. A všechna total pure regio! Vyplatilo se tedy cestovat do Hinterzarten?
No baťže! Protože většinu vystavovatelů tvořili samostatní autoři a autorky, kteří sami sobě nakladateli i vystavovateli jsou. A osobně stáli u přidělených stolů s bílými ubrusy, popíjeli kafčo a byli přístupní (a dostupní) každému zájemci nejen o jejich tvorbu. Pochybuji, že by se vám tohle přihodilo na onom megalo veletrhu například ve Frankfurtu. Jako že by jste skoro u každého stánku potkali živoucího autora nebo autorku a zapředli s nimi rozhovor třeba o blbé možnosti parkování v Hinterzarten. Vážně pochybuji.Takže se mi rozšířily obzory o lidičkách, kteří stejně jako já rádi literaturu a k tomu všemu mají v srdci „Černý les“ (ačkoliv z jejich pohledu spíše Schwarzwald). Sice jsem třeba od Elviry Nüchtern, Jochena Progzeby, Reginy Wall, Luisy Loewe, Claudie Bardelang, Georga Hocha a jiných ještě (a předtím nikdy) nic nečetl, ale důležité je, že jsem se o nich dozvěděl. Bez listí šustění by mě minuli.
Nakonec jsem tedy byl literárně „obohacen“, takže se cesta na jih Německa (ode mne bratru osmdesát kilomerů) vyplatila. A celý veletržíček jsem stihl za hodinu i s taškou plnou prospektů (které posléze půjdou do koše) a hned několika zapředenými rozhovory s opravdovými spisovateli a spisovatelkami. K nezaplacení!
A ještě jsem ve Freiburgu stihl kino. No neberte to! Stalo by se vám to třeba ve Frankfurtu?
